Samotnou básní „Jak psát?“ z Konce sezony (Opus, Zblov 2002) si Jiří Červenka dává odpověď na otázku vyřčenou v jejím názvu. Jedná se o výčet věcí, dějů a situací spojených s jediným dnem v životě básníka; obrazy-fragmenty obnovující svět, jenž přetrvává v jeho vzpomínkách. Autor tak vytváří seznam, v němž se spojuje nahodilost vjemů a událostí se systematičností inventáře. Báseň se podobá fotografii zachycující zároveň arbitrární výsek skutečnosti na straně jedné a na druhé straně minulost v takové podobě, jaká opravdu byla. Svým pravidelným rytmem a formou připomíná tabulku, ve své zhuštěnosti je krystalem času. Básník je sběratelem zlomků minulosti, archivářem zmizelého světa; pečlivě vybírá předměty a události, třídí je a shromažďuje do sbírky; dává dohromady katalog, jehož slova se střetávají s naší obrazotvorností. Uvidět Znojmo, jak se jmenuje letos vydaná Červenkova kniha, tedy není jen smyslem básníkova životního putování, návratem do města jeho dětství, ve vzpomínkách i ve skutečnosti, ale rovněž stavem čtenářovy mysli rozvíjející obraz básně, na jejíž text právě pohlíží.

„Znojmo je stav duše. Mlčenlivá záře. Svět jen jako možnost. Pod povrchem skrytá. Spatříme ho pouze v touze po zázraku. Bez milosti slova. Propad do nicoty. Jen zbytnělé pojmy. Náhodný shluk hmoty.“

Cesty a pobyty – Pecka, Polsko, Znojmo – tři oddíly sbírky situované v prostoru, jež pravidelně střídají části vztahující se k času: „Zapomenutá minulost“, „Přibližný čas“, „Jsi“. Místa a období se navzájem určují skrze pohyb vypravěče, jenž je neustále na cestě. Čas a prostor jsou vymezeny cestou směřující k cíli, v němž se spojuje řeč, která trvá, s pohledem, jenž se rozprostírá. Závěrečná a zároveň titulní báseň tak končí slovy: „Vyslovit Znojmo. Vrátit se tam a žít.“ Cíl je již viditelný a zároveň vypověditelný. Inventář sice není a ani nemůže být úplný, ale je postačující a reprezentativní.

„Otevřít oči a uvidět před sebou Znojmo, / jako tenkrát, když jsme poprvé vystoupili / na starém nádraží, vykročit do neznáma“ Vstoupit mezi věci a lidi, do míst, kde se zhmotňují naše sny. Všemi smysly zakoušet matérii, z níž jsou utkány básně i životy. „Prožít si Znojmo. Vychutnat Znojmo. / S jeho vůněmi, stinnými kouty a dvorky, / kvetoucími třešněmi, altánky, sklepy, protileteckými / kryty, mázhauzy, zelinářskými stánky, tlejícím / listím, sladkým dřevem, mejdlíčky, špalky, / pohřebními vozy, stájemi, pekárnami, pachem sladu, / octového láku, rozeschlých sudů a rybiny dole u řeky.“ Ztratit se v archivu paměti „mezi vrstvami času“, nalézt v něm vlastní místo uprostřed slov. „Zatarasit brány, spálit mosty, zvednout stavidla / a vpustit Dyji z břehů. Zatopit Znojmo / a skrýt ho pod hladinou snění. Milovat Znojmo. / Vyslovit Znojmo. Vrátit se tam a žít.“